Na úpatí Krušných hor stojí městečko Jindřichovice, kde se nalézá budova mauzolea, v němž je uloženo asi 7.200 malých rakviček, které ukrývají kosterní pozůstatky srbských zajatců, z nichž většina zemřela ve zdejším zajateckém táboře, který zde byl zřízen a provozován v letech 1915–1918.

Vznik tábora pro válečné zajatce byl pravděpodobně iniciován hraběcím rodem Nosticů, který vlastnil panství Sokolov, Jindřichovice a Kraslice. Pro zřízení tábora nabídl několika hektarový pozemek, jenž se nalézá mezi hlavní silnicí Sokolov–Kraslice a mezi okresní silnicí Jindřichovice–Rotava. Na panstvích Jindřichovice a Kraslice drželi Nosticové tisíce hektarů lesního majetku, kromě toho pak i tisíce hektarů orné půdy a pastvin. A tak potřebovali pracovní síly, které by nahradily pracovníky, jež museli nastoupit do vojska. Kromě toho vlastnili Nosticové několik pil a kamenný lom.

Velitelství armády Rakousko–Uherska přijalo nabídku Nosticů, vyslalo do Jindřichovi generála armády Raudnitze a ten zřízení tábora na navrhovaném místě schválil. Městečko leží v místech, které je jedno z nejstudenějších míst v Čechách vůbec. Když do tábora dorazili jako první ruští zajatci, zhodnotili zdejší počasí jako sibiřské. Zajatecký tábor byl určen a naplánován pro 25.000 zajatců, ale v posledních letech války zde bylo až 35.000 zajatců.

V červnu 1915 přišlo do městečka vojenské komando, které se nastěhovalo do domku vdovy Svorníkové, ale když přišly prázdniny a uvolnily se budovy školy, nastěhoval se celý štáb do školní budovy. Vojenskými zeměměřiči byl zpracován plán výstavby tábora. Přišlo prvních asi 300 ruských zajatců, kteří začali se stavbou vodovodu, neboť bylo zřejmé, že pro tak značný počet lidí, kteří budou v zajateckém táboře, by městský vodovod nestačil. Zároveň se začalo s budováním reservoáru pro vodovod.

Velitelem tábora byl určen velitelstvím armády obrst Franz Laser a jeho zástupcem se stal jeho pobočník František Husák. Později dostala škola i telefonní spojení, byla zde umístěna i útvarová pokladna tábora. Školu hlídala pravidelná vojenská stráž, která se v časových termínech pravidelně střídala. Již v říjnu začali přicházet do Jindřichovic zajatci ze srbské fronty. V táboře bylo již vybudováno několik baráků a celý štáb zajateckého tábora se přestěhoval přímo do tábora, kde se horečně a rychle budovaly další baráky, ale i budovy skladů, hygienických zařízení, zdravotní střediska a dalších zařízení nutných pro tak značný počet lidí.

Během válečných událostí na území Srbska však bylo mnoho lidí, kteří byli okupační armádě Rakousko–Uherska (RU) nebezpeční a nepohodlní a tak bylo nutné, aby ze Srbska byli odstraněni. A tak do zajateckého tábora byli umísťováni i nepohodlní lidé. Byl zde internován 91letý srbský pravoslavný biskup i se svým 8letým pravnukem, bylo zde i několik desítek žen, vesměs ze srbských intelektuálních kruhů. V zajateckém táboře bylo několik set srbských důstojníků v hodnosti od poručíka do generála.

V 6.00 ráno byl budíček. Poté byla snídaně, která se skládala z černé kávy nebo čaje s jedním krajícem chleba. Černá káva byla ovšem vyrobená z náhražky, tj. z ječmene s přísadou cikorky. A čaj nebyl pravým čajem, byl to bylinkový čaj.

Po snídani následoval raport a rozdílení zajatců do pracovních komand. Zajatci jezdili do lesa pro dřevo, k vlakům pro poštu do Anenského údolí, tahali uhlí z dolu, který byl vzdálen přes 15 km od tábora. Koně nebyli. Zajatci vše museli tahat na kárách.

Asi v 11 hodin začínalo poledne a zajatci dostávali hlavní jídlo. To se skládalo většinou z polévek a z bramborové kaše. V táboře byl i pozemek, kde byla zahrada pro zeleninu, která se zde pěstovala v letních měsících.

Asi v 5. – 6. hodinu skončilo zaměstnání. Večeře se skládala opět z kousku chleba a kávové náhražky, nebo z bylinného čaje. Maso a masné výrobky zpočátku byly jen výjimečně o vánocích nebo církevních svátcích, od r. 1917 nebyly vůbec žádné. V neděli se nepracovalo a zajatci se zúčastňovali bohoslužeb podle jednotlivých náboženství. Nejvíce zde bylo zajatců dle pravoslavného ritu. Italové byli katolíci. Byli zde i zajatci muslimského vyznání.

Ve svém volnu se zajatci věnovali různým koníčkům. Zejména ze dřeva vyřezávali nejrůznější řezbářské výrobky, dózy, dřevěné krabice, hole a hůlky. Okolní příroda jim nabízela mnohé samorosty, které po patřičné úpravě byly často uměleckými díly. Věnovali se i hrám. Zajatci z řad důstojníků vytvořili dokonce divadelní soubor a hrálo se zde i divadlo. Zajatci, zejména v zimních měsících, trpěli zimou, neboť paliva byl značný nedostatek i když v lesích bylo dost potřebného dřeva. Ale ty byly v držení rodu Nosticů a ti za palivové dřevo žádali peníze. A že zajatcům byla zima, to nikoho nezajímalo. V zimních měsících byla úmrtnost značná, táborové nemocnice byly přeplněny. Nemocní umírali na tuberkulózu, tělesnou slabost, skvrnitý tyf, neštovice a jiné nemoci.

Když lékař u pacienta konstatoval smrt, hned se přikročilo k pohřbu. Pohřeb se konal na hřbitově, který se nalézal přes silnici do Rotavy na pokraji lesa. Ten byl oplocený. Dnes po plotu zbyly jen části betonových sloupků. Celý hřbitov je zalesněn. V letech 1925 – 1932 byla provedena exhumace zde pochovaných srbských zajatců. Celkem bylo na hřbitově pohřbeno asi 6.500 zajatců. Na lesním hřbitově je dodnes pohřbeno asi 500 italských zajatců a přibližně též 500 Rusů. U vchodu na lesní hřbitov je shromážděno několik desítek pomníků, které nechali postavit příbuzní svým rodinným příslušníkům po roce 1918, tedy dříve než došlo k uvedené exhumaci. Zde byly pohřbeny, resp. umístěny nejen pozůstatky v Jindřichovicích zemřelých, ale i zemřelí z jiných zajateckých táborů, např. z Písku, Chebu, Chodové Plané a z Chomutova.

Již před tím bylo rozhodnuto, po dohodě s královstvím Jugoslávie, postavit zde mauzoleum, kde budou pozůstatky zemřelých zajatců uloženy. Nabízel se reservoár pro pitnou vodu, jenž sloužil zajateckému táboru a který po stavebních úpravách vyhovoval. Mausoleum je stavba zčásti vybudovaná do terénu a z části sklepní prostor.

V první světové válce začaly Francie a Anglie provádět blokádu Německa, takže do německých přístavů nemohly vplouvat lodě z ciziny. Z Chile se do českých a uherských zemí dovážel ledek. Když jeho dovoz ustal, projevilo se to i na zemědělské výrobě. V Německu se již v této době vyráběla hnojiva umělá. Jejich produkce však stačila jen pro Německo. Proto bylo rozhodnuto postavit chemickou továrnu, kde by se tato hnojiva vyráběla i v Rakousko–Uhersku. Uskutečněním výstavby byla pověřena společnost, která měla sídlo ve Vídni. Bylo rozhodnuto postavit tuto továrnu v Sokolově, neboť chemická továrna v Ústí nad Labem měla již svoji výrobní kapacitu plně vytíženou.

Stavba chemické továrny byla zahájena v roce 1916. Začátkem roku 1918 se zde již výroba umělých hnojiv prováděla. Kde ale sehnat dělníky, kteří by tak rozsáhlou továrnu postavili? Velmi mnoho lidí ze Sokolova a okolí muselo narukovat k vojsku. Proto bylo rozhodnuto využít ke stavbě komplexu továrních budov zajatce z tábora Jindřichovice. A tak každý den vycházel ze zajateckého tábora na pochod asi jeden tisíc zajatců, kteří pochodovali do 16 kilometrů vzdáleného Sokolova. Zde pracovali 9 hodin a pak museli pochodovat zpět do Jindřichovic. Cesta trvala 2 hodiny a někdy i dvě a půl. Zejména v zimních měsících byla pro zajatce utrpením. Zajateckou kolonu doprovázela ozbrojená stráž rakousko–uherské armády, v níž byli i vojáci s despotickým chováním. Když některý zajatec vysílením padl, naložili ho na káru, kterou zajatci táhli sebou. I za pochodu zemřelí zajatci museli být převezeni do tábora, neboť počet zajatců, kteří odešli a kteří se vrátili, musel souhlasit.

Zajatci, kteří byli přiděleni do tisícového komanda, docházejícího na stavbu Chemických závodů v Sokolově, měli budíček v půl páté ráno, došli na pracoviště před sedmou hodinou a pracovali zde 9 hodin s půl hodinovou přestávkou na oběd. Ten se skládal z polévky a kusu chleba.

Zajatci stavěli i železniční most přes řeku Ohři, který vedl do Chemických závodů v Sokolově. Tyto získaly pro své provozy, kde byla značná spotřeba uhlí, byla zde totiž i elektrárna, svůj uhelný důl, který podzemní šachtou dopravoval uhlí do třídírny. Odtud se lanou dráhou dopravovalo do elektrárny. Potřebná zařízení museli vybudovat zajatci z tábora v Jindřichovicích.

V komplexu Chemických závodů v Sokolově existoval ještě v 70. letech 20. století objekt, který sloužil v době jejich výstavby k ubytování stavebních techniků z řad zajatců, kteří v něm bydleli a měli zde zřejmě i svá pracoviště, takže byli ušetřeni strastiplného pochodu do Jindřichovic a do Sokolova. Zajatci byli 14 hodin denně v jednom kuse na nohou. Při nedostateční výživě a hrubém zacházení se nelze divit, že v táboře bylo hodně nemocných a vysoká úmrtnost.

Již jsem zde uváděl, že v táboře byly i civilní osoby a že tedy tento tábor sloužil i jako internační tábor. Zda civilní internované osoby měly možnost se stýkat se zajatými srbskými vojáky, se mi nepodařilo zjistit. Určitě však internované osoby nechodily do práce, nebyly zapojovány do pracovních komand. Ani zajatí důstojníci nebyli nuceni manuálně pracovat.

Konec první světové války v říjnu a listopadu 1918 zastihl zajatecký tábor ve zmatku. První se rozutekl celý štáb velitelství tábora, naposled opustili tábor čeští vojáci, ti odešli 3. až 5. listopadu 1918. Odcházeli i Srbové a Rusové, kteří odjížděli dráhou z Rotavy–Anenského údolí. Zůstali jen Italové.

Ale nastalo rabování. Obyvatelstvo, které na konci války trpělo značným nedostatkem potravin, ale i oděvů a jiných potřeb, se vrhlo na nehlídané sklady a bralo vše, i to co nepotřebovalo. Rabování se zúčastnili i vojáci, kteří měli své posádky v Karlových Varech, Chebu nebo v Sokolově. Po obohacení se vraceli domů. Při rabování byl jeden vojín (jmenoval se Helgert) četníkem zastřelen. Italů v táboře bylo asi 700, chovali se velmi disciplinovaně.

To, že došlo k rabování v táboře, nebylo divu. V Jindřichovicích a v okolí byly děti, čtyř nebo pětileté, které vůbec neznaly bílé pečivo, sladkosti jako cukr. Všude byl nedostatek oděvů, prádla, ale i bot. A tak lidé z Jindřichovi, ale i z Kraslic, Rotavy, dokonce ze vzdáleného Sokolova, přijížděli do tábora rabovat.

Závěrem je nutno konstatovat, že jak první světová války, tak i druhá světová válka, byly zcela zbytečné. První z nich připravila o život více než 20 milionů lidí, druhá již přes 50 milionů. Ani jedna z nich však nic nevyřešila. Společenské rozpory ve světě mezi lidmi zůstaly stále stejné a nevyřešené. Jsou to problémy mezi chudými a bohatými, tedy sociální, dále náboženské, rasové. Kdy a kdo tyto problémy nenásilně vyřeší?

Bylo to 28. července 1914, kdy Rakousko–Uhersko (R–U) pod záminkou atentátu na následníka trůnu v Sarajevu a odmítnutí ultimata Srbskem vyhlásila srbskému království válku. Vojska R–U překročila srbské hranice. Srbská armáda útok v pohoří Geru a Kobary nejen odrazila, ale provedla do rakouské linie i průlom. Proto bylo povoláno německé vojsko. Tažení proti Srbsku se zúčastnila i vojska Bulharska. Teprve tehdy byli Srbové donuceni k ústupu přes Albánii na řecký ostrov Korfu, kde se konsolidovali a dále proti německo–rakousko–bulharským silám bojovali na soluňské frontě.

V jindřichovickém táboře byl i srbský zajatec dr. Žifko Topalovič, člen vedení srbské socialistické strany. Padl do rakouského zajetí u města Lazarevac v listopadu 1914. Spolu s plukovníkem Lubomírem Pokorným napsal protest proti režimu a podmínkám v zajateckém táboře. Prostřednictvím španělského vojenského ataché ve Vídni jej poslal Mezinárodnímu červenému kříži v Ženevě. I rakousko–uherští socialističtí poslanci intervenovali v jeho prospěch a tak byl z Jindřichovi přemístěn do zajateckého tábora Aschax.

Těžké životní podmínky v táborech měly za následek vysokou úmrtnost. V Jindřichovicích se konal pohřeb vždy o třetí hodině odpolední, kdy tábor opouštěl pohřební průvod, vpředu byl nesen pravoslavný kříž a za ním následovaly rakve v potřebném počtu. Byl neseny na ramenou spolutrpících nebo na vozech. Těla byla vyjímána z rakví a kladena do společného hrobu. Rakve byly převezeny zpět do tábora, aby sloužily dalším zemřelým. Přesný počet zemřelých srbských zajatců v rakousko–uherských táborech nebyl nikdy zjištěn, odhaduje se však na 300 000 až 600 000. Srbští zajatci byli v táborech nejen v R–U, ale i v Německu a Bulharsku.

Srbský národ v první světové válce měl velké ztráty, asi 30% veškerého obyvatelstva. V r. 1925 se prováděl za účasti pravoslavných kněží soupis vojenských zajateckých hřbitovů v ČSR. V Čechách bylo zjištěno 172 hřbitovů, na Moravě 38 a na Slovensku 139, tedy celkem 349 hřbitovů, kde byli pohřbeni srbští váleční zajatci. Celkem bylo zjištěno v Čechách 7.229, na Moravě 990 a na Slovensku 7.356, celkem tedy 15.575 pohřbených srbských zajatců. Největší hřbitovy byly ve Velkém Meder–Čalovo, Broumově a v Jindřichovicích.

Návrh na vybudování kostnice mausolea v Jindřichovicích předložil církevní inspektor Milivoj Crvačanin v roce 1925 a zároveň dal návrh, aby se mausoleum vybudovalo v místě bývalého vodojemu, který sloužil pro zajatecký tábor. Exhumace kosterních pozůstatků probíhala v letech 1926 až 1932 a bylo exhumováno 7.100 srbských a 189 ruských zajatců z jindřichovického tábora, z Chebu a z Plané u Mariánských Lázní. Pozůstatky každého ze zemřelých byly vloženy do zvláštní rakvičky (70 x 30 x 30 cm). Prvním správcem mausolea se stal místní zedník pan Borůvka, kterému jugoslávský stát vyplácel 1.400 dinárů každý měsíc.

Přítomni byli Jugoslávské strany: jugoslávský vyslanec jako zástupce krále, za jugoslávskou vládu ministr dr. Kralevič, generál Milovanič, náčelník generálního štábu jugoslávské armády, několik jugoslávských senátorů a poslanců v čele s Herbarem a Miloševičem, zástupci města Bělehradu, zástupci srbského Sokola a další hosté.

Z československé strany: generál Vyškovský, ministr obrany, který zastupoval prezidenta ČSR a rovněž čs. vládu, generál Syrový v čele většího počtu čs. důstojníků, a mnozí další vedoucí činitelé čs. veřejného života.

U mausolea nastoupili v plné zbroji čs. vojáci a legionáři. Z království Jugoslávie v čestné stráži byla vojenská akademie, zástupci jugoslávského námořnictva a poddůstojnická škola. Setkání se zúčastnily i obrovské zástupy přihlížejících lidí, které se sjely ze širokého okolí.

Po doznění jugoslávské a čs. hymny sloužil zádušní mši nišský patriarcha Dosedej společně s podkarpatským vladykou Dymaskynem, ruským vladykou Segejevem a vladykou v Československu Gorazdem. Poté byly položeny věnce od prezidenta T.G. Masaryka a krále Alexandra se slovy: „Děkuji obětem za národní osvobození.“ Bylo položeno celkem 30 věnců, mezi nimi věnce od čs. parlamentu, všeslovanského i čs. Sokola, od obce Jindřichovice a občanů.

Nišský vladyka Domotej jménem patriarchy vysvětil kostnici–mausoleum s posmrtnými pozůstatky obětí zajateckého tábora a pokropil je vodou ze sedmi srbských řek jako symbol smutku a slz příbuzných a občanů Srbska, A mluvili ještě další představitelé jak z jugoslávské, tak i z československé strany. Všichni zdůraznili přínos srbského národa při obraně práv evropských národů a někteří z nich připomněli, že to byl právě srbský národ, který již ve středověku bránil Evropu proti tureckým vpádům, a od nepanšti přinášel nesmírné oběti, prožíval značné utrpení.

V roce 1995 byla provedena jugoslávským zastupitelským úřadem v České republice. Tato konstatoval, že bude nutné provést opravu celého mausolea. Bylo též zjištěno, že z mausolea byl odcizen měděný plech, který pokrýval střechu. Finanční prostředky na opravu zajistilo Ministerstvo kultury ČR, Ministerstvo kultury Slovenské republiky a Ministerstvo kultury Republiky Srbsko, jakož i někteří srbští podnikatelé, kteří mají trvalý pobyt v naší republice.